Ano, přesně tak to na rančích vypadalo, když ještě koně byli skutečně divocí a museli se chytat lasem. Po odchytu celého stáda samozřejmě. Představa, že kovbojové chytali jednotlivé kusy je poněkud naivní. I takový rančer byl vlastně podnikatel. Musel svým mužům za práci platit, a proto potřeboval koně prodávat. Na jednom či deseti by asi kovbojům na plat nevydělal. Tak se odchytlo celé stádo, a teprve z něj se vybírali koně divocí, u kterých bylo něco podezřelého. Ti se pak buďto vyřadili, nebo krotili, aby byli vůbec prodejní. Protože nepoužitelného koně by si nekoupil nikdo.
Krocení divokého mustanga je kapitolou samou pro sebe a dala by se napsat nejedna kniha. Ostatně napsány i byly. A spousta. Když však byl koník již poslušný, musel na sobě snést sedlo a také si musel poradit s podbřišníkem.
Co to je?
Ještě pozor, nepleťme si pojem obřišník a podbřišník, to jsou dvě naprosto rozdílné věci. Jak již název toho druhého napovídá, dává se koni pod břicho. Existuje jich spousta druhů, například skokový, okopávací, nebo třeba drezurní. Jenže my jsme začali na divokém západě a tam tedy zůstaneme. Proto se podíváme na westernový podbřišník.
Ten se v základě moc neliší, dává se také pod břicho a je vyroben z různých materiálů. Na jeho konci jsou přezky, na který se upne sedlo, neboť proto koni podbřišník dáváme. Bez něj by si sedlo cestovalo a jezdec by na koni moc dlouho nevydržel. V lepším případě by stále padal jakošvestka na podzim, v případě horším může dojít hned při prvním pádu k úrazu. Takže podbřišník je skutečně důležitý. Musí pro zvíře pohodlný, nesmí jej tlačit, ani jej nijak omezovat. Proto by měl být na jeho vnitřní straně jen měkký a savý povrch. Je třeba zkusit co koni nejlépe vyhovuje. Například beránčí nebo ovčí kůže není vůbec od věci. Ale samozřejmě lze zkusit i něco jiného, podle možností a chuti.